Itálie: Nerůst, dluhy a nemocné banky
David Marek, hlavní ekonom Deloitte
Ani Brexit, ani Trump. Itálie. To je to, o co se nyní v Evropě hraje. Třetí největší ekonomiku eurozóny trápí chronické potíže, které by mohly ohrozit draze nabytou a stále křehkou stabilitu v eurozóně po poslední dluhové krizi. Reformy jsou vždy těžké, v politicky nestabilních zemích dvojnásob. A to je také důvod zvýšení nervozity po demisi premiéra po prohraném referendu.
Italská ekonomika se ocitla v zajetí tří klíčových problémů: stagnace ekonomiky, vysokého veřejného dluhu a špatné kondice bankovního sektoru. Rozetnout tento gordický uzel, kde se všechny problémy prolínají navzájem, nebude jednoduché.
Itálie je hezkou (spíše ale nehezkou) ukázkou pro zastánce „nerůstu“. Hrubý domácí produkt Itálie je dnes na zhruba stejné úrovni jako v roce 2000, zatímco Německo i Francie za stejnou dobu vyrostly o 18 procent (české HDP se dokonce zvýšilo o 48 procent). V HDP na obyvatele po přepočtu paritou kupní síly se Itálie propadla ze 117 procent průměru EU na současných 95 procent. A pokud se něco nezmění, lépe na tom Itálie nebude. Odhady dlouhodobého tempa růstu italské ekonomiky se pohybují kolem nuly.
Jednou z příčin je eroze konkurenceschopnosti. Náklady na práci dlouhodobě rostou rychleji než produktivita práce, jednotkové mzdové náklady stoupají, reálný kurz posiluje. Na vnější nerovnováze se to neprojevilo, ale jen proto, že domácí poptávka uvadá podobným tempem, jakým Itálie přichází o svou konkurenceschopnost a pozici v globální ekonomice. Do doby, než Itálie přešla na euro, mohla problém řešit devalvací liry. Jenže výsledkem spoléhání na devalvace byl posun k ekonomice s produkcí s nízkou přidanou hodnotou (nepřipomíná vám to něco?).
Problém číslo dva jsou veřejné finance. Nejde ani tak o jejich současný stav jako dědictví rozhazovačné fiskální politiky v 80. letech a na začátku 90. let minulého století. Tehdy dosahovaly rozpočtové schodky v relaci k HDP dvouciferných hodnot. Nyní sice italská vláda dokáže hospodařit s primárním rozpočtovým přebytkem, vysoký dluh z minulosti (132 procent HDP) však svazuje fiskální politice ruce a neumožňuje zmírňovat cyklické výkyvy a podpořit strukturální změny v ekonomice.
Do třetice všeho špatného: banky. Příliš vysoké riziko v kombinaci s pomalým růstem ekonomiky vedly k tomu, že se v italských bankách nahromadilo příliš mnoho špatných úvěrů. Pokrytí ztrát zatížilo kapitál bank a k bezpečně vysoké hladině kapitálové vybavenosti nyní italským bankám chybí 30 až 40 miliard euro. Od vlády příliš pomoci čekat nemohou, ta by sice chtěla pomoci, dostala by se však do konfliktu s Bruselem. A tak se problém řeší tak, že italské banky rozprodávají svá aktiva po světě a silnější se snaží zachránit slabší. Bez externího kapitálu to ovšem zřejmě nepůjde. Jenže namlouvat zahraniční investory pro Banca Monte dei Paschi di Siena, nejvíce ohroženou (a zároveň nejstarší banku na světe), když padá vláda, není zrovna jednoduché.
