Nejnovější články naleznete na dreport.cz

Kde domov můj aneb jak Češi bydlí (a kde pracují)

Kde domov můj, kde domov můj, ptal se už v roce 1834 Josef Kajetán Tyl. Kdyby si stejnou otázku položil dnes, odpovědí by mu s největší pravděpodobností bylo „v bytě“, a to navíc ještě „ve vlastním“. V bytě v osobním vlastnictví nebo ve vlastním domě u nás totiž v roce 2015 bydlelo téměř 56 % obyvatel. Zajímá vás, kolik se u nás staví ročně nových bytů? Jak se v čase mění jejich rozloha nebo to, na jakém prostoru pracujeme a kde u nás najdeme ty vůbec nejdražší kancelářské prostory? Pak se ve svém bytě či kanceláři pohodlně usaďte a zahloubejte se do nejnovější analýzy Česka v datech. Téma? Životní prostor nás, Čechů. Zaujali jsme vás? Čtěte více na www.ceskovdatech.cz.

 

Svařák index 2016: Proč se za průměrnou mzdu nejvíc napijeme v Ústí a nejméně v Karlových Varech?

Když v roce 1986 přišel magazín The Economist s tzv. Big Mac indexem – tedy srovnáním cen světoznámého sendviče od McDonald’s, na němž se rozhodl ukázat cenové hladiny v jednotlivých státech – asi netušil, že na něj o 29 let později naváže právě Česko v datech. To si ovšem v adventním čase namísto sendvičů vybralo svařené víno, tedy komoditu mnohem typičtější pro tuzemské adventní trhy. Letos tak už podruhé představujeme Svařák index – ukazatel rozdílu v cenových hladinách jednotlivých krajů na srovnání cen svařáku a průměrných výplat. Čtěte dále na www.ceskovdatech.cz.

 

Deloitte real a develop index

Ceny nemovitostí rostou už 7 čtvrtletí v řadě. Od počátku roku 2015 vzrostla průměrná cena 60 metrového bytu o 450 tisíc Kč.

 

Prodejní ceny bytů v Praze a krajských městech rostly i během třetího čtvrtletí 2016, tentokrát o 2,7 % na 46 200 Kč/m2. V polovině krajů ceny rostly, v té druhé zase ceny mírně korigovaly skokový růst z předcházejícího čtvrtletí. Údaje jsou založen na datech portálu CenovaMapa.org. Více informací naleznete zde.

 

Itálie: Nerůst, dluhy a nemocné banky

David Marek, hlavní ekonom Deloitte

 

Ani Brexit, ani Trump. Itálie. To je to, o co se nyní v Evropě hraje. Třetí největší ekonomiku eurozóny trápí chronické potíže, které by mohly ohrozit draze nabytou a stále křehkou stabilitu v eurozóně po poslední dluhové krizi. Reformy jsou vždy těžké, v politicky nestabilních zemích dvojnásob. A to je také důvod zvýšení nervozity po demisi premiéra po prohraném referendu.

 

Italská ekonomika se ocitla v zajetí tří klíčových problémů: stagnace ekonomiky, vysokého veřejného dluhu a špatné kondice bankovního sektoru. Rozetnout tento gordický uzel, kde se všechny problémy prolínají navzájem, nebude jednoduché.

 

Itálie je hezkou (spíše ale nehezkou) ukázkou pro zastánce „nerůstu“. Hrubý domácí produkt Itálie je dnes na zhruba stejné úrovni jako v roce 2000, zatímco Německo i Francie za stejnou dobu vyrostly o 18 procent (české HDP se dokonce zvýšilo o 48 procent). V HDP na obyvatele po přepočtu paritou kupní síly se Itálie propadla ze 117 procent průměru EU na současných 95 procent. A pokud se něco nezmění, lépe na tom Itálie nebude. Odhady dlouhodobého tempa růstu italské ekonomiky se pohybují kolem nuly.

 

Jednou z příčin je eroze konkurenceschopnosti. Náklady na práci dlouhodobě rostou rychleji než produktivita práce, jednotkové mzdové náklady stoupají, reálný kurz posiluje. Na vnější nerovnováze se to neprojevilo, ale jen proto, že domácí poptávka uvadá podobným tempem, jakým Itálie přichází o svou konkurenceschopnost a pozici v globální ekonomice. Do doby, než Itálie přešla na euro, mohla problém řešit devalvací liry. Jenže výsledkem spoléhání na devalvace byl posun k ekonomice s produkcí s nízkou přidanou hodnotou (nepřipomíná vám to něco?).

 

Problém číslo dva jsou veřejné finance. Nejde ani tak o jejich současný stav jako dědictví rozhazovačné fiskální politiky v 80. letech a na začátku 90. let minulého století. Tehdy dosahovaly rozpočtové schodky v relaci k HDP dvouciferných hodnot. Nyní sice italská vláda dokáže hospodařit s primárním rozpočtovým přebytkem, vysoký dluh z minulosti (132 procent HDP) však svazuje fiskální politice ruce a neumožňuje zmírňovat cyklické výkyvy a podpořit strukturální změny v ekonomice.

 

Do třetice všeho špatného: banky. Příliš vysoké riziko v kombinaci s pomalým růstem ekonomiky vedly k tomu, že se v italských bankách nahromadilo příliš mnoho špatných úvěrů. Pokrytí ztrát zatížilo kapitál bank a k bezpečně vysoké hladině kapitálové vybavenosti nyní italským bankám chybí 30 až 40 miliard euro. Od vlády příliš pomoci čekat nemohou, ta by sice chtěla pomoci, dostala by se však do konfliktu s Bruselem. A tak se problém řeší tak, že italské banky rozprodávají svá aktiva po světě a silnější se snaží zachránit slabší. Bez externího kapitálu to ovšem zřejmě nepůjde. Jenže namlouvat zahraniční investory pro Banca Monte dei Paschi di Siena, nejvíce ohroženou (a zároveň nejstarší banku na světe), když padá vláda, není zrovna jednoduché.

 

Deloitte PF 2017: Krásné svátky

 

 

 

Semináře a webcasty pořádané společností Deloitte ZDE.

Mobilní aplikace Deloitte CZ

Obsah těchto webových stránek si můžete pohodlně prohlížet na mobilních zařízeních v naší nové aplikaci pro telefony a tablety. Pro stažení aplikace naskenujte QR kód nebo navštivte www.deloitte.cz/mobilni-aplikace

Přihlaste se k odběru dReportu a jiných newsletterů a pozvánek zde

Nepodporovaný prohlížeč

Tuto stránku Váš internetový prohlížeč nepodporuje a nezobrazí se korektně. Abyste mohli navštívit tyto stránky, prosím aktualizujte verzi svého internetového prohlížeče.